Máchův dopis Eduardovi

Miluju detektivky. A historii a literaturu. A taky záhady, strašidelné historky a občas i pravověrnou duchařinu. Ostatně, těm, kteří mě alespoň trochu znají, to nemusím vysvětlovat. Jsem šťoura a hledač, mám spoustu otázek a jen těžko se smiřuju s tím, že na některé prostě nemám šanci nalézt odpověď.
Jak to skutečně bylo se vztahem Ježíše a Marie, byli snad manželé a skutečně měli rodinu? Co či kdo našeptával nešťastné Olze Hepnarové, že spolu se sebou musí vzít na onen svět co nejvíce nevinných obětí? Kým skutečně byla Božena Němcová, kdy se narodila a komu? Usedla na Petrův stolec žena a stala se papežkou Janou? Co se stalo s Viktorkou, když utekla s černým myslivcem? Kam se podělo tělo pražského Golema? Byl záhadný „muž z Kladna“ imperialistický špion, posel z budoucnosti, nebo snad mimozemšťan?
Mezi mé oblíbené historické záhady patří i proslulý DOPIS PŘÍTELI EDUARDOVI. Napsal jej Karel Hanek Mácha v srpnu 1836 po noční návštěvě tajuplného hradu HOUSKA. O něm se traduje, že se v podhradí nalézala přímá cesta do pekla. Průrva, jejíhož dna nikdo nedosáhl ani nezahlédl. Dokonce prý do ní kdysi spustili na laně odsouzence na smrt, aby jej přinutili nedobrovolně cestu do pekla prozkoumat. Nešťastníka vytáhly zpět již bez známek života.
Mácha byl historií hradu Houska a jeho pověstí okouzlen a fascinován. Navštívil jeho zdi několikrát a jednou dokonce podnikl i cestu za bránu pekelné stezky. Popis událostí, které následovaly, svěřil ve slavném dopise příteli Eduardovi. Pokud jste se s ním dosud nesetkali, předkládám vám ho v tomto článku (ve zkrácené formě).
Přepis dopisu:
Milý Eduarde, ( …) nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu – kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám ďábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustili kdys zločince – Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci – táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju – podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal – závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla…
Když jsem k sobě přišel – Eduarde – já byl v pekle – nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím – ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct – zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář – pousmála se na mne.
Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím:
„Jsem v pekle… “
Zavrtěla hlavou – já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením:
„To si myslí mnohý… “
Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly – na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy – kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?”
táži se vyjeven – člověk je slabé zvíře.
„V Praze, přeci“,
odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků:
„Který letopočet?“
vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví.
„Dva tisíce šest, “
pronesla. Zakroužila prstem po čele – zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde – budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy – útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky… Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny – smetí kolem…!
Já to místo poznal, Eduarde – poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází. Já to místo přece znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré – toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila – víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde – pište, co nejdřívěji!
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Máte vy sami vlastní vysvětlení či teorii, co se na Housce stalo? Kam nahlédl básník Mácha, co viděl? Nebo snad otázka ještě odvážnější…. Potkali jste v Praze, v létě 2006 bytost, člověka ve výstředním kabátu, s očima žhnoucíma úžasem a zarostlé, bohémské tváře, jak s úžasem a děsem hledí na nás, současníky?
Budu vděčná za vaše ohlasy a názory na adrese redakce@vykladzive.cz
Noor

kartářka Noor, výklad karet, horoskop na týden

Zajímá Vás budoucnost?

Nevíte kudy dál?

Zavolejte!

čekám

Hanka

více >

kartářka, partnerské vztahy Volejte:
906 500 002

kód: 20

Levné volání >
228 224 731