Krásnou neděli přátelé. Ještě než dnes začneme, chci vám všem poděkovat za tu spoustu krásných mailů, které mi píšete o svých zážitcích a zkušenostech s Deníkem vděčnosti. Moc mě těší, že nás je tolik, naše úsilí se tím jen posiluje a násobí. A je úžasné, jak rychlé máte výsledky v dosud probraných oblastech. I nadále vám v tom držím palec!
Včera jsem slibovala, že dnešním dnem začínáme pracovat s láskou a na lásce. A samozřejmě na milostných, partnerských a mileneckých vztazích, kde lásku prožíváme nejčastěji. Dnes budeme pracovat na vděčnosti a lásce k osobě, která je nám nejbližší. Na člověku, se kterým prožijeme celý život, nikdy se od nás neodloučí, nikam před ním neutečeme a máme tedy jen dvě možnosti – buď ho odmítat, nebo milovat. Budeme pracovat na lásce k sobě.
Toužíme po lásce. Toužíme po tom, aby nám ji milovaný člověk dával a prokazoval. Trpíme, když tomu tak není. Pak partnera terorizujeme, manipulujeme a podplácíme, abychom z něj vyloudili zájem a pozornost. Protože nám schází láska, protože ji nemáme. Pro partnery je ale často těžké nás milovat, když ruku se srdcem na dlani odstrkujeme a odmítáme. Jenomže si to vůbec neuvědomujeme.
Spousta z nás se nesnáší, nenávidí, podceňuje, odmítá, kritizuje, nemá se ráda. Nesnášíme svůj vzhled, máme pocit nedostatečnosti, nesnášíme svou postavu, kritizujeme svou povahu, máme pocit, že jsme ničeho nedosáhli. K partnerovi pak přistupujeme s tímhle – „Za nic nestojím, jsem tlustá, mám hrozný nos, jsem ze špatné rodiny, jsem zklamaná, opuštěná, nikdy mě nikdo neměl rád, miluj mě, zachraň mě svou láskou, buď se mnou navždy, protože se sebou nedokážu vydržet, uzdrav mou bolest“. Občas se i najde někdo statečný, kdo se rozhodne nás milovat i přes odpor, který klademe, ale je to pro něj boj s větrnými mlýny. Je tak těžké nás přesvědčit, že jsme milováni, když nevidíme, jak moc láskyhodní jsme.
Jak bys mě mohl milovat, když mám takový zadek, nevěřím ti, určitě myslíš na tu novou z účtárny, jasně, ta si nezkazila postavu dvěma dětma, káča hubená…
Jak bys mě mohl milovat s mým ubohým vzděláním, nestačím ti, jen si jdi za ní, inženýrkou pruhovanou…
Opustíš mě, vím to…
Nemiluješ mě, vím to…
A jak to vím? Protože se sama nemiluju, jak ty bys mohl!
Když nepřijímáme něčí lásku, je jen otázkou času, kdy nám ji přestane dávat.
Znám jeden fenomén, kterému říkám „tatínkova holčička“. Tatínkova holčička může klidně být macatá holka s průměrnou pletí, ducha třeba i mdlého, názorů legračních, pohybů nevábných, obklopená ale desítkami fascinovaných ctitelů. Přímo vyzařuje spokojenost sama se sebou a volá do světa – jsem úžasná, jen se na mě podívejte!
Tatínkova holčička ví, že si zaslouží bezpodmínečnou lásku, protože ji zažila. Byla odmalička milována, hýčkána, tatínek král nikdy ani nepřipustil, že by princeznička byla cokoli menšího, než démantová zřítelnice jeho oka. Tatínkova holčička umí přijímat lásku, proto jí tolik dostává.
Pokud ve vás rodiče nerozeznali prince a princezny, je to nemilé, ale dá se to vyřešit. Zatím se třeba ještě neumíme milovat, ale to napravíme. Naučíme se to.
DENÍK VDĚČNOSTI – cvičení
Přátelé, poslouchejte mě velmi dobře. Tohle cvičení za vás nikdo neudělá. Jestli pro sebe můžete udělat jen jednu jedinou věc na světě, naučte se mít se rádi. Pak máte zaručeno, že budete vždy žít ve společnosti milovaného a milujícího člověka. A nikdy nebudete mít nedostatek lásky.
Zapište si do deníku deset věcí, které na sobě milujete a poděkujte za ně. Nemusíte se stydět, nikdo to nečte, takže i když jste neměli nikdy odvahu říct nahlas, že máte krásné oči, napište „Miluji své krásné oči a jsem za ně vděčná. Děkuji, děkuji, děkuji!“
S Láskou k sobě a vám – NOOR
Jste tu poprvé a nevíte si rady?
Žádný strach, poradíme vám.